Zvyky

Zvyky a obyčeje lidu se kryly nebo vrcholily jednotlivými obdobími církevního roku.

Masopust

Masopust se vyznačoval tím, že jen v této době byly uzavírány sňatky. V jiné době církevního roku svateb nebylo. Masopust končil vesele a rozpustile. V posledních dvou dnech masopustních chodili výrostci po "babkování" - dům od domu a byli obdarováni obilím, špekem a vejci. Nosili sebou rožeň, na který napichovali darovaný špek. Po babkování darované věci prodali, penězi se podělili, aby mohli zaplatiti "muziku" a měli na útratu.

Nosení Letečka a Marka

Smrtná neděle patřila, a stále patří, děvčatům a chlapcům od 3 do 10 let. Děvčata, oblečená do krojů a s "letečkem" - smrkovou větví, celou ozdobenou pentlemi, chodí jednotlivě nebo ve skupinách po dvou až pěti dům od domu nebo k rodině a známým. Zatlučou na dveře a písní vítají příchod jara:

"Neseme, neseme nové letečko,
buďte, babičky veselé,
pod okénkem sedajte, gořalenku píjajte.
Svatý Jiří vstává, zemi odmykává,
aby tráva růstla, všelijaké kvítí,
modrá leluja, kde jsi bývala,
u studánky, u milenky ruce nohy mývala.
Panimámo krásná, daj užičku másla,
jestli je to maličko, přidaj eště vajíčko.
Jedna, dvě, tři, tak to panimámo patří."

Hoši nosí "Marka" - za muže ustrojeného panáka. Chodí zpravidla dům od domu a říkají:

"Nesem, nesem Marka,
na oleji smaženého
a ve vodě vařeného,
s octem cibulú,
s mlynářovic Mikulú.
Marku, Marku krásný,
kdes ty husy pásl,
pásl jsem je pod dubem
s mlýnářovic Jakubem."

Hrkání

Jako dříve i nyní patří Velikonoce mládeži - hlavně školní. Na Zelený čtvrtek po gloria umlkají kostelní zvony a nastává právo hochů - hrkání. Hoši, kteří opouštějí po dovršení 14 let školu, jsou pány - vedoucími všech ostatních hochů. Ve skupinách procházejí vesnicí ráno, v poledne a večer a hrkáním nahrazují zvony. Po odhrkání chodí hoši vybírati za hrkání, a přitom říkají:

"Tetičko a strýčku,
poslali nás páni,
abyste nám dali
něco za hrkání."

Po skončení sbírky se páni podělí o peníze. Ostatním zúčastněným koupí ve skromné míře cukroví.

Jízda králů

Na sv. Ducha byla v obci konána jízda králů po nynějším vlčnovském způsobu. Tento zvyk vymizel za první repukliky.

Štandrle

Po čas roku - v době svátků Františků, Josefů, Janů, Kateřin atd. uvykla mládež a to i škole povinná všem oslavencům v obci hrát "štandrle". K jednoduchému tomuto zvyku sloužili dvě lžice, jimiž o sebe tlukouce u domu oslavovaného říkali nebo zpívali:

Pukaly lavice, pukaly stolice,
Pukaly aj dveři
Františku /Barboro/ otevři.

Hrajem ti štandrle,
u tvojej postele,
ty spíš a o tom nevíš.

Jak nám neotevřeš,
tak do rána umřeš,
proto staň
a nám něco daj.

Hody

Velmi okázale se v obci slavili a stále slaví hody třetí neděli v říjnu. V neděli nosili mládenci na stolici opentleného živého barana po vesnici a vybírali na něho. Po skončené sbírce zvolený "stárek" barana stínal. Toto stínání bylo pro stárka zkouškou. Neuťal-li jedním rázem jeho hlavu, platil pokutu a utržil posměch hlavně u dívek. Často se stávalo, že mládenci tajně před stínáním sypali zvířeti do vlny na krku písek a tak bylo stárkovi třeba i třikráte tnouti, než se mu podařilo zvíře usmrtiti. Tento zlozvyk odstranil prý v roce 1870 hradčovský farář P. Petráš. Zakázal stínání a doporučil podřezávání zvířete. Oslava hodů se zachovala v téměř nezměněné podobě dodnes. Beran se nepodřezává.

Vyvolávání na anděla v Hradčovicích

V 50. a 60. letech minulého století dozněl v Hradčovicích jeden ze starých zvyků mládeže a dospívající chasy, který byl v dřívější době velmi rozšířený, ale do dnešní doby se již nezachoval. Tento zvyk se jmenoval „vyvolávání“. Jako takový je zachycen, mimo jiné, v materiálech Muzea J.A.Komenského a jejich autory jsou J. Pavelčík, případně V. Blahutka.

Vyvolávání se dělo první noc ze soboty na neděli v září. Bylo to před svátkem Svatých andělů strážných, proto se tomuto zvyku říkalo „vyvolávání na andělka“. Chlapci, ti větší, co měli jít na vojnu, ale i ti, kteří již měli po vojně, se sešli večer nad vesnicí, na Hájkoch a dali se do zpěvu. Následně, po domluvě co se bude vyvolávat, začali recitalirem, přičemž některá vyvolávání uváděná a ukončená voláním „hylénc, hylénc“ následovala po dvou i třech za sebou. Občas mezi nimi byla přestávka, jak se chlapci radili či vymýšleli další vyvolávání nebo už rozkuráženi, se posilňovali alkoholem. Popravdě řečeno s postupujícím časem, někdy kolem jedné až třetí v noci, nabývalo vyvolávání na drzosti a zdálo se, že těch kritických bylo více, než těch lichotivých. A právě Hradčovští svou „ostrostí“ vyvolávání byli všeobecně známi. Jednotlivá vyvolávání na děvčata byla očividně ovlivněna osobním vztahem k dané adresátce. Údajně nejvíce bývala kritizována ta děvčata, která chodila s přespolním chlapcem.

A jaká bývala odezva? Děvčata tu noc s napětím očekávala verdikt chlapců a druhého dne se text vyvolávání přetřásal – se studem, škodolibě či s potěšením. A nejen mezi děvčaty, ale i mezi starými tetičkami a babičkami, neboť i ty poslouchaly a byli pak největšími mravokárci.

Pro vyvolávače žádný zjevný důsledek uskutečněný krok neměl, kromě toho posledního. S následkem otcovské domluvy, mnohdy s pobytem několika dnů i nocí mimo dům a se strachem přijít domů. A to byla asi i hlavní příčina, proč noční vyvolávání na Andělka v Hradčovicích zaniklo a již nebylo obnoveno.

A která že vyvolávání byla nejrozšířenější? Z pěkných, např. „Před Prchlíkových je hruška kamenka, je tam poctivá panenka.“ Nebo „Před Orlovským je malování, je tam děvčátko k milování.“

Byly i ostřejší, ty však zde raději neuvádíme.

Zdroj: převzato ze studie Jana Mihala