Historie zámečku Pepčín

ÚVOD
STAVEBNÍ PRÁCE
SLAVNOSTNÍ OTEVŘENÍ
ŽIVOT NA ZÁMEČKU
ROK 1945 - ROK ZKÁZY
SMUTNÝ OSUD
VZPOMÍNÁNÍ

I. ÚVOD

Zámeček, ač byl postaven v 1. desetiletí 20. století, již nestojí. Já sama jsem nikdy neměla možnost jej vidět. Roku 1981 byl totiž dokonale srovnán se zemí.
Bydlím v kraji, který Kounicův letohrádek svým architektonicky působivým vzhledem silně zkrášloval. Honosil se obklopen hustými lesy, okolní vesničky mu ležely u nohou. A jejich obyvatelé na něj doposud nezapomněli. Zvláště starší generace se ve svých vzpomínkách často vracejí k tomuto tématu. Snad proto, že má v jejich srdcích stálé místo, snad také do představ o svém kraji zahrnují i tuto bývalou dominantu. Zkrátka se o něm mluví a posluchače, který už nepamatuje, musí vyprávění zaujmout. Já jsem jedním z nich. Ve snaze dozvědět se víc jsem postavila tento objekt, sice jen dočasně, do středu svého zájmu. Brzy jsem zjistila, že prameny prozrazující skutečně věrohodné informace nejsou četné. Archiv rovněž nedisponoval dostatkem pramenů, jak jsem předpokládala. Důvodem je krátká existence zámečku, stál pouhých 76 let. Navíc byl v závěrečném roce II. světové války doslova vydrancován, a poté již nebylo o čem psát. Byla jsem tedy odkázána na literaturu o Judr. Václavu hraběti z Kounic, autoru a majiteli zámečku. Dalším zdrojem byly články v tiskovinách. Zbourání této stavby totiž vyvolalo u mnohých rozhořčení a nutnost uvědomit širší veřejnost o této tragické události. K doplnění mi dále posloužily obecní kroniky Hradčovic a Vlčnova Přibližující celkovou atmosféru života v okolí zámečku.
Věřím, že čtenáře zaujme pro svůj pohnutý osud a obohatí novými zajímavými poznatky.

II. STAVEBNÍ PRÁCE

Hrabě Václav Kounic chtěl onu budovu původně umístit v Uherském Brodě v panské zahradě a panském poli, severně od starého zámku. Nakonec bylo rozhodnuto ve prospěch obory rozkládající se na katastru několika obcí (Vlčnov, Veletiny, Drslavice aj.), v té době kvůli chovu daňků již asi 30. let oplocené.
Kapitál získal prodejem lesa Kojatínek Veleťanům, části lesa Bukovina zájemcům z Mistřic a Hradčovic a lesů Špitálka a Chrástka Havřičanům. Finanční záležitosti vedl hraběcí hospodář Hliněný a věci související s přípravou a vlastní stavbou svěřil hrabě svým zaměstnancům, z nichž někteří jeho dobroty a důvěřivosti údajně zneužívali.
Práce započaly roku 1903 a materiál poskytovalo okolí samotného stavebního místa. Kámen se lámal v blízkém lomu, dřeva bylo také víc než dost a vodu vozili ze žlebu nazývaného Kaly. Cihly byly dopravovány přes Drslavice z panské cihelny v Uherském Brodě a skládány nejprve při kraji lesa, hned naproti myslivny, a odtud postupně vyváženy lesní cestou nahoru na stavenistě. Zde se nacházela dřevěná bouda pro lesníky, jež však bylo rozebrána a o kousek dál nahrazena větší, ve které se nacházela i kantýna, jejímž správcem byl hajný Tomala z Vlčnova.
Na celé stavbě pracovalo mnoho desítek lidí, zvláště zedníků pocházejících z větší části z Rašovic nedaleko Slavkova u Brna. Ubytováni byli hlavně u lidí v Hradčovicích. K přespolním patřili i studnaři, kteří ve skále vylamovali studnu, a to údajně až do hloubky 50 metrů. Kámen vytahovali rumpálem, jehož pomocí byli také spouštěni dolů. Práce v takové hloubce byla samozřejmě velmi obtížná a namáhavá. Jejich mistr, který se tam nechal spustit, prý poté, co jej vytáhli, prohlásil: "Kdyby mně dávali celý svět, už se tam spustit nedám, protože tam nemohu dýchat."
Tesaři, pomocníci a někteří řemeslníci byli z okolních obcí. Štukatéři však přišli z Vídně a podle jiné verze dokonce až z Itálie. Zedníci, kteří pocházeli z okolních vesnic, si vydělávali denně 2 koruny 40 haléřů tehdejší rakouské měny, dělníci pak pouze 1 až 1,20 K.
Na pořádek dohlížel revírník K. Aujeský, bydlící v Drslavicích, na okraji lesa ve staré myslivně, jemuž asistovali hajní Tomala z Vlčnova a Zemánek z Drslavic. Při budování zámečku byla postavena rovněž nová myslivna, ve které přespával hrabě, když se nechtěl vracet do Brodu. Zavítal-li na stavbu, prohodil s pracovníky vždy pár slov a na jeho stále stejnou otázku: "Tak, jak to jde, chlapi?" se mu zpravidla dostávalo odpovědi: "Ále, pane hrabě, je to dřina". Při svých návštěvách prý občas dával lidem na přilepšenou pár krejcarů.

III. SLAVNOSTNÍ OTEVŘENÍ

Samotná budova zámečku stála na drslavickém katastru, byla postavena v pseudorománském slohu a tvořilo ji pět vysokých pater. V roce 1905, kdy se objekt podařilo dokončit, měla dostat popisné číslo 113. Nastávající manželka hraběte JUDr. Václava Kounice, Josefína Horová, toto číslo údajně z pověrčivosti nechtěla, a tak připadlo novému domku v Drslavicích a zámeček obdržel čp. 114. Po Josefíně dostal v lidovém slovníku název Pepčín. Po jeho otevření uspořádal Kounic okázalou oslavu, na níž pozval vedle osob z kruhů uměleckých přátel také starosty okolních obcí a nezapomněl na žádného z pracovníků, kteří zámeček po dva roky stavěli. Patřili k nim zedníci, tesaři, formani, nádeníci a také italští štukatéři. Všem pozvaným hostům vyhrávala chvalně známá vlčnovská kapela Antoše Vozára.

IV. ŽIVOT NA ZÁMEČKU

Zámeček byl vybaven a zařízen, aby sloužil nejen k bydlení majitele, ale také pro návštěvy většího počtu hostů, o čemž svědčilo i dobové vybavení společenských místností. Hlavní z nich byl sál s bohatou a krásnou štukatérskou výzdobou. Chloubu hraběte představovala knihovna, zdobená četnými obrazy holandských mistrů. Nedlouho před svou smrtí (1904) tu v ještě nedokončeném sídle údajně svého švagra hraběte Kounice navštívil též známý hudební skladatel Antonín Dvořák.
K areálu zámečku patřily rovněž konírny, kde se nacházel i byl pro čeledína, lesopark s altánky a sypanými chodníčky, a malý ozdobný rybníček vzdálený od hlavní budovy asi čtvrt hodiny chůze.
Prostornou věž zámečku s rovnou střechou upravili za hrazenou rozhlednu. Sloužila k překrásné podívané po dalekém okolí. Na obzoru Chřibů bylo možno zahlédnout hrad Buchlov, dále k jihu zase panoráma blatnických vinohradů s kostelíčkem svatého Antonínka, při Vlárské dráze se honosil bojkovský zámek Nový Světlov, takzvané slovácké Miramare. V pohraničním moravském hřbetu Bílých Karpat se rýsovala historicky známá Javořina s televizním vysílačem. Za jarního počasí bylo prý možno dohlédnout dalekohledem i na věže chrámu svatého Štěpána ve Vídni.
Zámeček se stal oblíbeným dostaveníčkem umělců a literátů, které si sem Kounic s oblibou zval, neboť on sám, vášnivý ctitel umění, umělecké aktivity finančně bohatě podporoval. V atriu zámečku pro ně pořádal oblíbené koncerty. Z nejznámějších literátů jej navštěvovali hosté: A. Jirásek, J. S. Machar, ale také umělci z daleké ciziny.
Objevil-li se hrabě na svém letním sídle, přijížděl zpravidla po silnici od Uherského Brodu a před Vlčnovem odbočil na polní cestu, která jej přivedla kolem vinohradů až k objektu. Dokladem toho je i název této polní cesty, kterou Vlčnovjané dodnes nazývají Hraběcí.
Po smrti svého manžela v roce 1913 dlela hraběnka Josefína většinou v Brně a o zámeček se staral hajný s nepočetným personálem.

V. ROK 1945 - ROK ZKÁZY

Počátek neblahého konce stavby spadá do roku 1945, kdy se tu údajně ukrývali partyzáni, po nichž pak přišli vojáci. Zámeček byl po dobu okupace uzavřen a dle sdělení hraběnky Josefíny měli prý klíče Němci.
Jeho zařízení mělo velkou umělecko-kulturní a historickou cenu, neboť v něm hrabě Václav shromáždil vše, co bylo Kounicům drahého, učinil z něho vzácné muzeum, umístil v něm celý rodokmen, jako i celou svou vzácnou knihovnu. Proto ji za okupace se Musejní společnost obrátila na paní Josefínu, aby jeho sbírky darovala muzeu J. A. Komenského, neboť se právem obávala, že se jich Němci zmocní. Hraběnka Josefína tedy prohlásila, že zařízení muzeu daruje, ale prý až po převratu, po odchodu Němců.
Hajný v Oboře (Kučera) zámeček dobře hlídal. Paní Josefínu ale neměl rád a uvažoval, jak by se jej zmocnil. Dle jejího sdělení si prý již do hájovny odstěhoval část nábytku a koberce. Ona byla bezmocná, bála se ho. Přišel 26. duben. Zámeček byl uzavřen, tichý v lese opuštěný. V Oboře se usadili partyzáni, které prý jmenovaný hajný vedl. Rudá armáda se valila ze svahů Bílých Karpat k městu, Němci ustupovali a Obory se zámečkem si nikdo nevšímal. Až najednou - partyzáni ukázali rudým cestu k sídlu hraběte Kounice, o němž se špatně vyjadřovali. Jejich úmysl byl jasný - zámek vydrancovat. Co se dělo na zámečku jsme první den nevěděli, až najednou jsme se doslechli, že se v něm loupí. Musejní společnost se sešla a jednala o tom, co dělat. Vtom jsme dostal od svého příbuzného, velitele četnické stanice ve Vlčnově, zprávu, že v zámku loupí okolní vesničané a že vojáci vše ničí, abychom tedy zakročili. Pobyt v okolí byl stále nebezpečný, všude byla vojska. Paní hraběnka dlela v Praze. Musejní společnost se obrátila na RNV, aby prohlásil sbírky zámečku za majetek národní, a tak jeho ničení zabránil. I vypravil se zřízenec Zelinger, aby tuto ceduli rusky psanou tam umístil. Bylo však již pozdě. Vojáci na okolní lůza zle v zámečku hospodařili. Mezitím se o zpustošení tohoto letního sídla dozvěděla i paní Josefína a z Prahy během dalšího týdne přijela do Uherského Brodu. To už se členové Musejní společnosti odvážili do zámečku, který zatím museli hlídat členové MNV ve Vlčnově, v noci pak ho hlídal zřízenec Zelinger, puškou ozbrojený. Jednoho odpoledne vydali jsme se na cestu s paní Josefínou.
Šel s námi Pavelčík, Dorazil a Marad, který tu pořizoval snímky. Když jsme vkročili do lesa, hrůza nás jímala. Široko daleko pod stromy jako nic se válely lístky z knih vytrhané, hraběcí kočár převrácený, rozbitý porcelán a sklo celé roztřískané. Spoušť, spoušť. Zjistilo se, že vojáci povolali okolní venkovany, aby se s nimi dělili o válečnou kořist a lupů že se nejvíce zúčastnili Vlčnovjané. Tak to jmenovitě vyplývá z dochovalé korespondence paní hraběnky s četnickou stanicí při vyšetřování zkázonosného díla. Dokonce i pisatel školní kroniky ve Vlčnově věnoval v té době události celou kapitolu s udáním jmen přímých účastníků. Později byla všechna zapsaná jména neznámou osobou důkladně začerněna.
Z popudu Musejní společnosti vydal RNV vyhlášku, kterou rozšířily hlavně farní úřady, aby venkov vrátil všechno uloupené do 24 hodin a že se pachatelům zaručuje beztrestnost a budou přísně potrestáni, jestliže neuposlechnou. Bylo po druhé hodině odpoledne, co jsme do zámku vstupovali. Krásná kovová brána byla pryč. Byla odnesena až do Hradčovic, kde měl ruský oddíl své komando s velitelem. Odkapní roury byly také utrhány. Když jsme vešli do atria prvního patra, zastihli jsme tam čtyři vojáky, kteří pálili knihovnu hraběte Kounice a pruty se hrabali v popeli. Uprostřed ležely trosky skleněného lustru. Ve světnicích již nebylo mnoho. Roztřískaný cenný nábytek, papíry, sláma, třísky, rozbité sklo, porcelán, obrazy - a bylo jich zde na sto padesát, velikých originálů, holandských a jiných mistrů, ty všechny byly z rámu vyřezány. My jsme zachránili už jen dva, uchystané také k odvlečení a třetí nožem pořezaný. Marně žádal brodský komandant hradčovského, aby ji vrátil. Je prý to válečná kořist a že mu nemá do toho co mluvit. Klavír, který dostal hrabě od příbuzného Antonína Dvořáka, byl Rusy také odvlečen a uložen v šopě v Drslavicích. Marné byly snahy našich orgánů, aby se tento milionový a nenahraditelný majetek mohl zachránit. Dr. Pavelčík marně přítomným rusky vysvětloval, že přítomná majitelka je prostě hraběnka. "Buržuj, buržuj….," stále opakovali. Konečně však svého díla zanechali, vyšli ze zámečku a pozorovali z povzdálí, co se bude dít.
A tak z velmi cenné knihovny hraběte, čítající přes 3000 svazků v řeči francouzské, německé, anglické i české, nádherných rytin…, zachránili jsme sotva 900 a to zčásti poničených. Jeho rodinný archiv s rodokmenem byli zničeny úplně. Sklo velmi staré a cenné, porcelán delfský, míšenský aj., cínové nádobí všechno bylo roztřískáno. Paní hraběnka si také vyžádala snímky, aby je také mohla ukázat panu prezidentu Benešovi. Jeden z partyzánů na jeden čestný diplom hraběte napsal tužkou: Největší gauner na Moravě. Pod to dali své červené razítko a opatřili dvěma podpisy. Zámeček byl již hlídán také strážmistrem z Vlčnova, který se právě dostavil.
Vzápětí nato se okolí počalo hemžit hlavně Vlčnovjany. S uloupenými předměty přišli celé procesí. Někteří přijeli s povozy. Vraceli pohovky, křesla, nábytek - tolik toho měli. Jiní přijížděli s trakaři, další na zádech s krosnami či s kufry v rukou. Vše se odváželo do muzea. Pan farář hradčovský Jindřich Koželuha a vlčnovský František Šesták promluvili farníkům do duše. A tak židle, stoly a další shromažďovaly se v Hradčovicích, knihy zase na četnické stanici ve Vlčnově. A lidé nám chtěli ještě dokazovat, že vlastně oni toho zachránili. Vlčnovský pan učitel musel pak s dětmi ještě mnoho dní v lese oboře sbírat rozbité knihy, papír, archiválie, trosky skla a porcelánu, které už nikdo nedal dohromady. To, co jsme v muzeu zachránili, dává jen tušit, jaké skvosty vysoké umělecké ceny byly tu ztraceny lidským vandalismem, lidmi, kteří velmi brzo zapomněli na velikého mecenáše, na dobrého vlastence a přítele lidu - Dr. Václava Hraběte z Kounic.
Neviděl jsme nic hroznějšího než spálenou staroměstskou radnici od nacistů a zpustošený, vydrancovaný zámek hraběnky Josefíny od postupující osvoboditelské armády.

VI. SMUTNÝ OSUD

Budoucnost zámečku se po tragickém zásahu roku 1945 rovněž nejevila nadějně, i když následujících 5 let, kdy jej využívala Československá armáda jako skladiště mu více neublížila. Naopak, vojáci budovu opravili a za jejich pobytu o ni bylo dobře postaráno. A přesto představa, že prostory zámečku ještě nedávno plné nádherných skvostů a vzácných knih sloužila vojsku, je smutná. Po jejich odchodu hlídali zámeček hajný z Vlčnova, ale ve skutečnosti byl opuštěn, nechán stranou pozornosti těch, kteří by mu byli prospěšní. Sama hraběnka byla bezmocná. Bydlela v pražském bytě Na Struze, daleko od opuštěného zámečku. Snad přestala věřit v jeho budoucnost, když v roce 1945 viděla na vlastní oči hrůzu, která na něm byla páchána. Do Uh. Brodu zajížděla ale poměrně často, patřil jí tam ještě byt v Hradišťské ulici. Nikdy se sem nevracela sama. Po jejím boku nejčastěji kráčel ing. Todt, rodák uherskobrodský. Zda je poutalo silnější pouto než přátelské, nevíme. Byl to ale právě on, kdo napsal řadu dopisů na úřad památkové péče a prostřednictvím muzea v Uh. Brodě se snažil vždy odstranit alespoň nezbytné opravy, když už nebylo možné zámeček uvést, alespoň přibližně, do původního stavu.
V říjnu 1961 hraběnka zemřela a s ní i pokusy dát zámečku jeho bývalou tvář. Údajně bylo několik návrhů, jak jej využít. Své úmysly s ním měl zlínský Tomáš Baťa, také řádové sestry by jej rády získaly do svého opatrování. Chyběl přívod vody - důvod, který zhatil veškeré snahy těch, kteří si uvědomili, že zámečku je věčná škoda - jak napsala Josefína v jednom z dopisů brodskému konzervátorovi V. Růžičkovi (viz přílohy). Byl to však zejména vládnoucí režim, kdo bránil.
Ale zámeček stál, obklopen lesy, při pohledu z okolních vesnic působil jako dominanta Obory. Pohled z blízka už nebyl tak honosný - bezvadný. To ale nebránilo, aby se stal cílem rodinných nedělních výletů, u něj se také scházela mládež s kytarou, zkrátka bylo to místo asi stále kouzelné. Až do 2. února 1981, kdy byl pro vysoký stupeň zchátralosti nařízení ONV zbořen a doslova srovnán se zemí. Když si dnes zajdeme v neděli na "Pepčín", přijdeme na holou mýtinu, a kdesi na kraji, zarostlé travou možná pozornější návštěvník najde zbytky sklepení se studnou - jediný důkaz, že ten krásný zámeček tu kdysi opravdu stál.
Myslíte, že tak precizní stavba, za necelých 80 let svého trvání mohla být v tak bídném stavu, že nebylo jiné řešení než jej zbourat? Nešlo to zařídit jinak?

VII. VZPOMÍNÁNÍ

Je nezbytné také doplnit, že dnes, 19 let po zániku Pepčína, se na něj nezapomíná. Nedávno byla při příležitosti výročí založení obce uspořádána výstava v rámci které byl i tento zaniklý objekt prezentován a blíže přiblížen veřejnosti. Letos, na závěr prázdnin se sešli obyvatelé vesnic "pod zámečkem" na mýtině, kde stavba stála. Toto setkání uspořádali starostové příslušných obcí. Na stromech byly upevněny nástěnky s fotografiemi. Při jejich prohlížení si lidé uvědomili, jakou ztrátu zbourání zámečku pro zdejší kraj znamenalo. Starší vzpomínali, děti využívaly zábavných akcí pro ně připravených. Jednou z nich byla i vysokozdvižná plošina nahrazující věž zámečku. Jejím prostřednictvím měli návštěvníci setkání možnost rozhlédnout se po dalekém okolí.
Věřím, že tato vzpomínková akce měla svůj význam nejen pro vhodné vyplnění volného odpoledne, ale zvláště vedla k přemýšlení a uvědomění si širších souvislostí.